Obec Záhornice je jednou z nejmladších obcí v okrese Rychnov nad Kněžnou. Dle záznamů ve farních matrikách přepyšských vznikla v roce 1680.

V obci je podle posledních údajů 163 obyvatel, z toho 79 mužů a 84 žen.

Obec se rozkládá v malebném podhůří Orlických hor, jižně od Opočna a severovýchodně od údolí Dřížna o rozloze 249 ha, ve výšce 362 nad mořem a nejvyšším bodem 411m, kde je umístěn vodojem Dřízeňského vodovodu a rozhledna OSIČINA.

Vesnici tvoří Malá Záhornice a druhá jižní část Velká Záhornice.
Na Malé Záhornici v areálu „Bašák“ je dobré zázemí pro různé sportovní, hasičské a další kulturní akce. Místní hasičský sbor tyto prostory plně využívá.

Na Velké Záhornici byla v roce 2012 zrekonstruována požární zbrojnice a nově vzniklé a opravené prostory jsou využívány jako knihovna, podkroví slouží k různým sportovním, kulturním a dalším aktivitám s dětmi apod.

Osídlování slovanským obyvatelstvem zde probíhalo od devátého století n.l..- dokládá to nejstarší písemná zmínka z roku 1068 v Kosmově kronice o původním hradišti Slavníkovců na skalnatém ostrohu nad Zlatým potokem, kde byl později vystavěn knížecí hrad Opočen.

Do konce 17. stol. se přepyšské pozemky táhly až blízko k Zádolí, které bývalo do roku 1681 rovněž součástí obce přepyšské, dráha na této straně se nazývala "Za horou". K těmto pozemkům bývala z Přepych pro příkrý kopec jízda velmi obtížná.

Po zrušení roboty roku 1848 byli voleni starostové. Tuto funkci vykonávalo do roku 1945 dvacet občanů. Od května 1945 do roku 1960 bylo v čele obce šest předsedů místního národního výboru. Poslední předseda Václav Chudý se stal předsedou občanského výboru po sloučení záhornické obce pod jeden MNV v Trnově.

Po reorganizaci státní správy a zavedení samosprávního zřízení v roce 1850 získala obec svůj znak s emblémem studně a třešně.

Hospodářské usedlosti "Záhoráků" byly velmi skromné. Tvořila je dřevěná roubená chalupa s doškovou střechou, s kůlnou, malým chlévem, malou stodůlkou. Ojediněle zde byl kamenný sklípek. U každé chalupy však byl nezbytný důl na chytání dešťové vody, jak ještě dnes vídáme na Malé Záhornici.

Nebylo zde vody.
Obyvatelé se převážně živili zemědělstvím. Svá políčka obdělávali za pomocí kravek, které zapřahali za hosp. nářadí. Jen málo obyvatel chodilo, nebo jezdilo na kole za prací jinam.
Někteří chalupníci chodili jen na sezónní práce. V létě na stavby, v zimě do lesa, nebo na kampaň do Rolnického cukrovaru v Podzámčí. Obec byla od roku 1928 elektrifikována, neměla však telefon, ten byla zaveden až v době II. Světové války. Byly zde 2 osobní automobily.
V obci stávali dvě politické strany a to republikánská strana / agrární /, která měla v obecním zastupitelstvu 8 členů, a strana lidová - 4 členy.

Od roku 1744 trpělo celé Opočensko válkami Marie Terezie a králem pruským Fridrichem II. Prušáci zde řádili " po braniborsku", loupili a pálili. Císařské vojsko nezůstávalo pozadu ve vymáhání požitků.

Roku 1756 opět prošla pruská armáda Náchodským průsmykem. Vypukla sedmiletá vojna. Zápis tehdejšího opočenského vrchního Herziga nám připomíná, že král pruský s armádou asi 16000 mužů přepadl opočenské panství dne 16.7. 1758 a podruhé 28.7. 1758 a generála Laudona, který se 4 - 5 tisíci muži stal v nové oboře u Záhornice, chtěl zajmouti. Generál Laudon nocoval na zámku, aniž by měl zdání o nepříteli. V neděli 16.7.1758, když mu bylo hlášeno, že se objevil nepřítel a stahuje se ze dvou stran k Opočnu, sám na koni ze zámku vyjel, aby nepřítele pozoroval. Sotva však vyjel, bylo slyšet na pravém boku nepřítele nedaleko Přepych potyčku s husary. Gen. Laudon ihned velel pěchotě s děly proti nepříteli. Palba z obou stran trvala do půl druhé hodiny. Když Laudonovi hrozilo obklíčení, ustoupil v nejlepším pořádku a při stálé střelbě oborou přes obě Záhornice k Solnici. Jaké škody při tom Záhonice utrpěla, nebylo zjištěno. Bylo zle, opravdu velmi zle. Co snad ještě nepřítel na poli nezničil, strávilo a zkrmilo na dobro vojsko gen. Laudona. Hned na to v prosinci 1758 byla vypsána válečná kontribuce, jakož i v letech 1759 a 1780, která záhorský lid velmi sužovala.

Léta 1769, 1770 a 1771 byla neobyčejně deštivá a mokrá. Roku 1770 od jara až do podzimu téměř denně pršelo až do sv. Václava, oves a luštěniny se sklidily teprve o sv. Martině 11.11. Z toho mokra se nalíhlo množství plžů, kteří ozim požraly, takže se potom na jaře muselo všecko přesívat jarním obilím. Povstal hlad, takže lidé pojídali trávu, plevy, moučný prach a cokoli. Z toho vznikali různé nemoci a pomřelo mnoho lidí.

Prvního listopadu 1781 vyšel nový patent císaře Josefa Druhého o zrušení nevolnictví. Každému byla přiznána volnost pohybu. I když robota ještě trvala, vrchnost již nemohla člověka přikovat jako vězně ke svým polím. Roku 1845 opět povstalo hnutí proti robotě, které bylo krutě trestáno. Konstituce byla prohlášena 1848, učinila robotě, této nenáviděné povinnosti, konec.

V létech 1866 a 1867 založil Václav Novák na svém gruntě č.65 a především svým nákladem vystavěl kapli Matky Páně, kterou roku 1880 při zakládání nových pozemkových knih věnoval obci. Zvonek na této kapli, pořízený rovněž v roce 1866, byl v roce 1917 sňat sousedy Václavem Novákem a Františkem Václavkem, protože mu hrozilo zabavení na výrobu kanónů. Do konce války byl nezvěstný. Našel se až koncem roku 1918 zahrabán v písku. Od té doby zvonil až do roku 1942, kdy byl za okupace z příkazu německých úřadů odvezen. Od té doby byla věžička prázdná až do roku 1954, kdy byl 18.7. zavěšen zvonek nový, pořízený nákladem občanů. Zvonek obstarali na Moravě sousedé Josef Samek a František Tošovský.

Psal se 26. červenec 1914 byl krásný slunečný den. Sousedé v potu tváři pilně kosili na svých políčkách obilí a svážely do stodol. u náhle, jako když hrom uhodí, rozezvučel se buben obecního policajta Čiháčka, který po lermu vyhlašoval "Mým národům..." Mobilizace ! Ženy s dětmi se rozplakaly, muži zaraženi ustali v práci. Začala první světová válka, která trvala déle než čtyři roky. Záhorskou obec postihla velmi krutě. Narukovalo 84 mladých mužů a z nich 20 padlo, nebo zemřelo na následky válečných utrpení. Jejich jména jsou vytesána na pamětních deskách, které jsou umístěny na místní kapličce.

Rok 1928 byl velmi významný pro naši obec. Byla zavedena elektrika. Po provedené instalaci žárovky začala zářit 6. listopadu 1928.

Dne 25. ladna 1938 se objevil na obloze nevídaný úkaz. Po celé severní obloze se rozzářila polární záře, která pověrčivým lidem věštila neštěstí a válku. Úkaz trval od 20. do 23. hodiny. Toho roku byla provedena částečná mobilizace, která zažehnala vznik války. 23. září však byla vyhlášena úplná mobolizace mužů do 40 let. Z naší obce nastoupili záložníci na hraniční opevnění v okolí Deštné a současně byla provedena v činnost protiletecká ochrana. 25. 9. odešlo z naší vísky 19 mužů nevojáků na práce při hranicích. Všechna ta opatření se však stal zbytečná. 29. září byl vyhlášen mnichvský diktát. Naše jednotky musely opustit pohraniční opevnění bez jediného výstřelu a naše zem byla okleštěna o pohraniční území. 15. března 1939 vyvrcholila naše tragédie. Československo bylo okupováno Němci. vznikl Protektorát Čechy a Morava. 1. září 1939 Německo napadlo Polsko. Začala II: světová válka,v prosinci byly zavedeny lístky na potraviny a oděv. Nastalo řízení hospodářské.

Nejhorší zděšení zažili 23. února 1943. toho dne časně ráno přijelo do vsi německé vojsko a policie. Obsadili celou Malou Záhornici. Prohledali obě stavení Bašových čísla 2 a 6. Soused Ladislav Baše byl zatčen a odvezen do Hradce Králové, kde byl gestapem vězněn a týrán. Odtud byl převezen do Drážďan a v řijnu 1944 zaplatil svou odbojovou činnost svým životem. Byl popraven za přechovávání odbojářů, zvláště československého důstojníka npor. Albína Sládka, který byl zavražděn gestapem na Bysterských Dolech. Spoluobčané na Lad. Bašeho nezapoměli. Na jeho rodné domě umístili 11. září 1950 pamětní desku a po požáru stavení postavili na zahrádce malý pomníček, který připomíná kolemjdoucím jeho hrdinství avelikou oběť pro osvobození vlasti.

Přišel památný květen 1945, nejkrásnější máj pro nási příští generace, kdy radostné vyzvánění všech pražských zvonů nám hlásalo konec strašné války v Evropě a konec naší šestileté okupace - nastal mír.

Voda nad zlato / stavba vodovodu /
Nedostatkem pitné a užitkové vody byla naše obec pověstnou po celém kraji již od svého založení. Zde se šetřilo každou její kapkou. V suchých letech a v krutých zimách se voda dovážela ve voznicích z Vojenic, Přepych a Semechnic.

Na pozvání obecního zastupitelstva v Záhornici přijel k nám koncem srpna 1943 dr. ing. Bureš z Prahy, který prozkoumal celé Dřízenské údolí a podal příznivý posudek na vydatný pramen vody v jeho horní části na katastrofu obce Vojenice. Poněvadž také v obcích na podorlickém hřebenu a v Zádolí bývala velká bída o vodu, začalo se uvažovat o stavbě skupinového vodovodu. Dne 19. května 1947 bylo započato na stavbě vodovodu se šesti dělníky a slíbenou 50% subvencí za přítomnosti Dr. Bureše. Dr. Bureš provedl stavebního deníku první zápis o zahájení stavby, v němž kromě jiného uvedl, jaký bude postup stavby, a jako stavbyvedoucího určil Stanislava Krtičku z Machova. Po zjištění dostatečné vydatnosti pramenů bylo možno uvažovat se zapojením dalších obcí na Vrchách. Byly to obce: Nová Ves, Vyhnanice, Ježkovice, Ostašovice, Radostovice a ještě Uhřínovice. Při stavbě vodovodu se překonávaly značné, zdánlivě nepřekonatelné potíže finanční i stavební a materiálové. Nutno zdůraznit, že všechny výkopové práce, a to jak na studnách, na akumulační nádrži, tak i na potrubní síti, která měří včetně Vrchů 33 km, byly provedeny stálými pracovníky a brigádníky ručně, kromě částí výtlačného řádu na Vrchy, kde bylo použito rýpadla. Zdařilé veliké dílo je důkazem veliké pracovní morálky a elánu všech pracovníků, kteří se na těchto pracích podíleli. Ve čtvrtek 28. září 1950 se dokončuje montáž čerpací stanice - čerpadla se spouštějí na zkoušku. Dělníci a mnoho jiných běží po výtlačném řádu, aby byli přítomni příchodu vody do vodojemu. V němém pohnutí stáli účastníci u mety našich dávných přání a jen stejnoměrný proud vody jim připomínal skutečnost, že na Záhornici máme vodu.

Stavba požární zbrojnice
Po úspěších našich požárníků v soutěžích a získáníé motorové stříkačky a skříňového automobilu došel místní národní výbor k závěru, že je nutné vybudovat požární zbrojnici. Nezůstalo však jen u zbrojnice. Když už se bude stavět, tak celá budova MNV, kde bude umístěna kancelář MNV, úřadovna jednatelství Státní spořitelny a klubovna požáníků. Celou zálažitost výstavby si vzal na starost předseda MNV Josef Tůma.

Požárníci převzali ještě v roce1955 prostornou zbrojnici bez okázalých oslav.

Nová prodejna
Záhornice měla nevyhovující prodejnu se smíšeným zbožím umístěnou ve starých místnostech v čp. 65. Místní národní výbor v Trnově dojednal s Jednotou, LSD v Kostelci n. Orlicí, že provede stavbu nové prodejny v akci s nákladem 220 tisíc Kčs a jednota převezme hotovou stavbu za uvedenou cenu. Stará prodejna byly i s bytem v roce 1970 brigádníky zbourána a na jejím místě postavena prodejna nová se sedlou střechou, aby ladila s okolními staveními a hlavně se sousední hospodou. Nová prodejna byla slavnostně otevřená v týdnu před posvícením 8. září 1972.

Informace byly čerpány z publikace od Josefa Horného s názvem: "Z minulosti a součastnosti Záhornice v podhůří Orlických hor". Vydána byla v roce 1990 v nákladu 400 ks pro SPO a rodáky Záhornice.